„Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí“ (Kazatel 1,2; Český ekumenický překlad). Bible kralická (1613) má zde „marnost nad marnost“. Tento známý výrok pochází z biblické knihy Kazatel, jejíž autorství se přisuzovalo moudrému králi Šalomounovi. Používá se však v různých kontextech a často bez hlubší znalosti jeho souvislostí.
Starověké překlady překládají hebrejské slovo hébel (vyslov hével) jako marnost, nicota, prázdnota nebo také opar, dým. Některé vykladači používají v tomto případě dokonce slovo „absurdita“. Evangelický starozákoník a archeolog Filip Čapek překládá tento verš takto: „Absurdita nad absurditu, pravil Kazatel, absurdita nad absurditu, to vše (je) absurdita“ (Kazatel. Zneklidňující kniha pro neklidnou dobu, Praha 2016, s. 61). Profesor Jan Heller upozorňuje, že slůvko hébel ve významu „opar, pára“ se stalo v hebrejštině symbolem pomíjení. „Ale ne v tom smyslu, že by to byla zbytečnost, nýbrž opravdu pomíjivost. Všeho do času. Všechno má svůj čas. Člověče, pamatuj na to, že jsi tady jen na okamžik (…)“ (Hlubinné vrty, Kalich, Praha 2008, s. 262).
Význam slova hébel nelze vystihnout jen jedním slovem. Pomíjivost člověka a jeho pokolení je v dalších verších knihy Kazatel postavena v kontrastu k povaze země. Ta trvá, „stojí na věky“. Graham Ogden ve svém komentáři (Qoheleth, 2, vyd, Sheffield 2007, s. 25) k tomuto verši říká: „Kazatel nechce tvrdit, že život je prázdný, bezútěšný či nesmyslný. (…) Život je plný situací, na které ani mudrc, filozof či teolog neznají odpověď. A právě pro takové události Kazatel používá slovo hébel. “
